Simon LeBon: Duran Duran je popová skupina pro mladé lidi se spoustou energie. Roger Taylor: Bylo to období, kdy se zdálo, že se nám daří cokoliv, do čeho se pustíme. Nick Rhodes: Je to zářivý, pestrobarevný gejzír. Simon LeBon: Všichni jsme si uvědomovali, že se děje něco výjimečného. Denis O´Regan (Fotograf): Je to čistý, čistý a skvělý pop. David Kerschenbaum: Je to prostě deska, která ... je nadčasová, má svou hodnotu a zachycuje určité období. Bob Geldof: Rio je dobrá deska. Je to vážně dobrá deska. Je to kurevsky dobrý druhý album. John Sykes: Všude kolem narážíte na lidi s jedním hitem, kteří na ně nikdy nedokázali navázat a nepochopili,
jak doopravdy psát hity, a Duran Duran jim všem ukázali záda. John Taylor: V každé domácnosti byste měli jednu mít.
Kapitola 2: RIO :::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::
Nick Rhodes: Víte, tenhle zvuk na začátku, to byl naprostý experiment. Hrál jsem si v Air Studios s koncertním
klavírem a vlastně jsem dokonce otevřel víko a šťoural se ve strunách. V podstatě jsem vzal železné tyčky a hodil jsem je na struny,
a ony se tam různě odrážely a vydávalo to podivné zvuky. Nebylo to úplně to, co jsem hledal, ale něco na tom bylo, tak jsem řekl
Colinovi Thurstonovi "Nemůžeme tu pásku pustit pozpátku?" Protože tou dobou jsme zrovna objevovali věci jako smyčky a zvuky pozpátku a
zpomalování a zrychlování, a on povídá "Jasně." No a tak jsme to přehráli pozpátku a výsledkem bylo intro k Riu.
John Taylor: To byl prvopočátek té skladby. Ten rytmus - Roger k tomu začal hrát rytmus a my zbytek
skladby vystavěli kolem něj, teprve pak jsme prostě vymýšleli akordy.
John Taylor: Inspirací pro mě jako pro baskytaristu byl Bernard Edwards, který hrál s Chic, a spousta jeho
basových linek se mi doopravdy líbila a proto jsem vlastně chtěl hrát na basu. Byl to hodně synkopovaný styl, což pro mě bylo něco
úplně nového, zejména proto, že jsem hrál v punk rockových kapelách, kde se všechno hrálo rovně. Takže jsem v Riu uplatnil všechno,
co jsem o synkopách věděl, a pak, když dospějeme k refrénu, tak je to pořád ...
Nick Rhodes: Andyho kytary. Je to vlastně sakra dobrý kytarový zvuk. Andy vždycky hrál přes Marshally.
Ale tou dobou taky hodně experimentoval s krabičkami, takže tam určitě byl nějaký chorus a flanger a zřejmě i trochu delay.
Nick Rhodes: Ano, Simonův hlas, když si zpívá druhý hlas, zní hodně silně a svěže. Málokdy jsem se
setkal s tím, že by někdo zněl takhle dobře, když zpívá sám se sebou v harmonii...a on má pro to navíc zvláštní cit.
Simon LeBon: To byla jedna z věcí, které jsem do Duran Duran přinesl - harmonie. Díky tomu, že
jsem jako kluk zpíval ve sboru, jsem dokázal identifikovat tóny, které...Víte, vždycky jsem měl pocit, že hudba je jako,
někdy hudba nebo melodie, že je hlavní melodie jako tyč...a vy se k ní můžete rozběhnout, chytit se jí, zatočit se kolem ní a
pak se pustit a vyrazit někam docela jinam. Takhle si já představuji práci s harmonií.
John Taylor: Když jsme se vrátili z turné...turné k Riu, jeli jsme všichni společně na dovolenou a
bylo to jako...jako nějaká scéna z filmu Help! Víte, jak tam Beatles vystoupí z aut a jdou každý do jiných domovních dveří,
ale ve skutečnosti je to jedna domácnost, jeden dům, ve kterém všichni bydlí. Byli jsme spolu na dovolené, v Antigua -
jen čtyři, Andy nejel, ale jinak všichni, byly s námi přítelkyně, a bydleli jsme vedle sebe v domcích na pláži. Takže jsme každé
ráno vycházeli ven s ručníky - "Dobrý ráno." "Dobrý." Hodně jako z Monty Pythonů. A pak zazvonil telefon - "Kluci, zůstaňte tam,
jedeme za vámi. Jedeme tam s Russellem a se štábem a natočíme klip, přijede i Andy."
Roger Taylor: Je to velice památný výjev. Máme na sobě obleky od Anthonyho Price a jsme na jachtě.
A říkáte si, jak je to úžasné spojení různých stylů. Mysleli jsme si, že budeme točit v Londýně, a Anthony nám nachystal tyhle
obleky. Na poslední chvíli se rozhodlo, že se bude točit na Antiguě, a ty obleky jsme si vzít museli - žádné jiné jsme neměli.
Anthony Price (Módní návrhář): Nickovi se líbily ty světlé barvy, protože nosil světlý makeup a měl
hodně světlé vlasy, takže si mohl dovolit ty různé mandlové odstíny, sametové obleky a tak, a pochopitelně to velice dobře sedělo
k tomu karibskému tématu celého klipu. Svým způsobem mělo takovou tropickou náladu a já k tropům vždycky trochu inklinoval.
Bob Geldof: Najednou se objevil, jako zjevení, měl styl, byl moderní a vyjadřoval se naprosto jasně.
Beverley Glick (Novinářka - psala pod jménem Betty Page): Nikdo v roce 1982 nejezdil na exotické dovolené
na jachtách. Nebylo to reálné. Takže šlo o vizi budoucnosti a víceméně, řekla bych, tím vlastně předpověděli to, co následovalo,
celou tu kulturu celebrit.
Bob Geldof: Ukazovali Británii, v podstatě novější svět - a dělali to podle mě velice chytře.
Denis O´Regan: Punk se fotografoval fantasticky, protože byl velice jednoznačný a černobílý,
přinejmenším podle mého. V podstatě všechny moje fotografie punku jsou na černobílý film, a země a lidé se vzpamatovávali z
černobílé doby - recese, nezaměstnanost, a pak válka o Falklandy, a připravovali se na návrat barev, a myslím, že v tom byl
ten kontrast.
Bob Geldof: Tak, jako vás Sex Pistols vtáhnou do určité doby a nálady...tak přesně tak to dělají
i Duran Duran.
Nick Rhodes: Našim instinktem, jako teenagerů, kteří se chtěli proslavit, chtěli prožít dobrý život,
a také chtěli do životů druhých vnést trochu světla, bylo snažit se a vytvořit něco opravdu vzrušujícího, z čeho bychom
měli radost.
Roger Taylor: Simonovy texty byly velice poetické a překrásné a hodně optimistické, a to je
jednou z věcí, které se, myslím, v osmdesátých letech změnily. Najednou bylo všude plno optimismu.
Kapitola 3: NA POČÁTKU :::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::
Nick Rhodes: Johna jsem poznal, když mi bylo deset. Jemu bylo dvanáct a bydlel doslova za rohem,
takže jsme spolu trávili spoustu času. Oba jsme byli jedináčci, neměli jsme žádné sourozence, takže jsme byli doopravdy jako bratři
a všechno jsme dělali společně.
John Taylor: Kamarádili jsme se už pár let před tím, než nás napadlo, že bychom se mohli společně
věnovat hudbě.
Nick Rhodes: Začal chodit na konzervatoř a já zrovna končil střední školu, a on už hrál v kapele,
takže jsem na něj vlastně trochu žárlil. A ta kapela byla docela zajímavá. Říkali si Dada, a jakmile se rozpadli, sešli jsme se a
já povídám "Fajn, teď můžu skončit se školou. Co to zkusit pořádně? Pojď, založíme kapelu."
John Taylor: Tou dobou už jsme byli odhodlaní do toho jít, a pak jsme potkali Rogera.
Roger Taylor: Přišel jsem tam, John prostě jen sáhl po baskytaře a začali jsme společně jamovat,
a okamžitě bylo jasné, že jsme na stejné vlně.
Paul Berrow (Jeden z manažerů, 1980-87): John a Nick přišli s kazetou, kterou jsme si pustili na
pořádné aparatuře.
Nick Rhodes: Berrowovi! Poprvé jsme se s nimi setkali, když jsme zašli do klubu The Rum Runner.
S Johnem jsme se shodli, že je to nejlepší podnik ve městě, a tak jsme si tam chtěli zahrát, a oni se začali zajímat o nás jako
o kapelu. Paul byl ten kreativní a Michael spíš obchodník.
Paul Berrow: Bylo na čase, aby se jako skupina rozvinuli a dospěli a potřebovali s tím pomoc.
Tehdy vlastně byli jenom tři. Trvalo to asi půl roku - spousta konkurzů, pár přehmatů - až pak se konečně objevil Simon.
Simon LeBon: Začal jsem zpívat jednu melodii a ta je hrozně zaujala, a okamžitě jsme si uvědomili, že
tu vzniká něco zajímavého, že jde o zajímavou hudební kombinaci - že bychom společně mohli vytvořit něco dobrého.
Roger Taylor: Otevřel svůj sešit s texty a už tam tehdy měl skladbu The Chauffeur a písničku
zvanou Sound of Thunder. Myslím, že snad i Planet Earth.
John Taylor: Andy pocházel z Newcastle, z Whitley Bay. Uměl skvěle hrát, znal spoustu akordů,
o kterých jsme s Nickem nikdy neslyšeli, takže nám opravdu rozšířil obzory.
Roger Taylor: Když se nás pět sešlo, bylo to tak trochu jako výbuch. Brali jsme to všichni
velice vážně, chtěli jsme dělat něco nového, a věděli jsme naprosto přesně, co to má být.
Beverly Glick (Betty): Zazvonil mi telefon a ozvalo se jenom "Jsem manažer skupiny Duran
Duran a v Birminghamu vytvořili docela rozruch, tak jsem si říkal, že byste si je měla přijít poslechnou." A já na
začátku trochu váhala, protože jsem si říkal, že v Birminghamu se přece nic zajímavého dít nemůže, že to všechno podstatné
se odehrává v Londýně.
John Taylor: Takže Betty nakonec přijela a byla to jako státní návštěva, víte, protože Birmingham
prostě neměl...Birmingham zkrátka nebyl zrovna hudební Mekkou, chápete.
Beverly Glick (Betty): Jejich sebevědomí a nadšení mi vyrazilo dech, naprosto jasně věděli,
co dělají - věděli naprosto dokonale, kým jsou, co chtějí a jak se má ten jejich projekt jménem Duran Duran vyvíjet.
Nick Rhodes: Když jsme začínali, měli jsme naprosto jasné představy a mysleli jsme si, že
to bude fungovat.
Beverly Glick (Betty): Byli všichni tak...Roger byl trochu zamlklejší než ostatní, ale ti zbylí,
každý se snažil něco sdělit...
(Tisková konference, 1983): Andy, Johne, Simone, Nicku, Rogere, kdy jste se naučili poprvé hrát na svůj nástroj? Andy: Já se na svůj nástroj naučil hrát...vlastně už v pěti letech, ale šlo o umělou hmotu.
Opravdový jsem dostal až v jedenácti. John: Já si dal tak trochu na čas. Začal jsem až asi v šestnácti. Simon: Já se se svým nástrojem narodil a prostě ho používal, znova a znova a znova. Nick: Já si s tím mým začal hrát někdy...v sedmnácti. Simon: Roger je ještě panic. On pro svůj nástroj potřebuje obě ruce.
Nick Rhodes: Říkáte si "Budeme to dělat tak a tak." Vyhodíte blinkr a jedete.
Paul Berrow: Nějakých 18 nebo 20 měsíců o sobě dávali světu vědět a zkoušeli.
Simon LeBon: Když jsme se sešli a začali psát písníčky, věděli jsme, že jsou nějak výjimečné.
Bylo mezi námi něco ve vzduchu, z čeho vznikaly další a další skladby. Girls On Film se dost dařilo. Mám dojem, že ta
písnička skončila na páté příčce hitparád, nebo tak. Byl to ještě větší hit než Planet Earth.
Paul Berrow: Když jsme nahrávali první album, nejen, že to šlo docela hladce, ale také jim
to umožnilo využít ty zkušenosti při nahrávání druhého alba, takže se i Rio pak nahrávalo dost bez problémů.
Simon LeBon: Měli jsme spoustu materiálu, který jsme nenahráli - strašnou spoustu.
Na prvním albu, Duran Duran, byly dva hity, vydali jsme z něj tři singly, dostali jsme smlouvu s nahrávací společností,
byli jsme na turné s Hazel O'Connor, měli jsme...a jeli jsme do Ameriky a vyvolávali kolem sebe docela rozruch, takže jsme
věděli, že se chystá něco velkého, vnímali jsme ty předzvěsti.
Nick Rhodes: Bylo to určitě to nejúžasnější, co se nám kdy přihodilo. Takže ta energie, kterou v
sobě album Rio má, myslím pochází hlavně z toho prvního amerického turné.
Kapitola 4: NEW RELIGION (Nová víra) :::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::
Roger Taylor: To je na tom to skvělé - když to posloucháte, slyšíte tam všechny ty rozličné vlivy a
nápady, a nějakým způsobem se to všechno pojí v jeden celek. Jak jsem říkal, máme tam dost funky bicí a basu, hodně temné
kytary, dost temné klávesy, optimistický zpěv, ale všechno to tak nějak funguje. Nějakým způsobem se to prolíná a drží pohromadě.
Duran byla v podstatě rocková kapela se syntezátory. Nebyla to syntezátorová kapela s pár...muzikanty, byla to skutečná rocková
kapela.
John Taylor: Byli jsme produktem doby. Syntezátory se začínaly v populární hudbě uplatňovat stále více,
ale pořád ještě tu nebylo moc desek, které by na nich byly kompletně postavené. Víte, byli tu Kraftwerk, ale...Depeche Mode teprve
začínali, takže se teprve objevovalo...Rodil se syntezátorový pop. Rodilo se techno. Ale my vycházeli z punku, vycházeli jsme z
tradice, postavené na kytarách a bicích.
Roger Taylor: Bylo to...myslím, že rytmus téhle věci hodně ovlivnila...skladba Stay, od Davida Bowieho,
mám dojem, že to bylo na Station To Station, a ta měla přesně takovou synkopovanou basovou linku. Tahle kytara prolíná celou
skladbou. Tak trochu jako Dave Gilmour, myslím. Docela floydovské. Je to hodně neobvyklá skladba, má takovou pulzující rythmickou
složku. A tohle je klasický zvuk Nicka Rhodese, ty...smyčce s phaserem. A tolik...tolik prolínajících se hlasů.
Simon LeBon: Víte, v New Religion jsou dva hlasy. Jednak jeden takový dost rytmický...a pak tam je
ten...a zpívá o...zpívá o tom druhém hlasu. Proč mi zní v hlavě? Proč se to děje?
Beverly Glick (Betty): Nejsou to přímočaré popové skladby, ale myslím, že nejspíš proto, že vždycky
zněli tak trochu tanečně, možná až funky, se jim podařilo spojit všechny tyhle odlišné prvky, což...byl docela výkon, protože
dneska by se o něco takového většina kapel nepokoušela.
Paul Berrow: Duran mají velice zvláštní zvuk, protože když si to rozepíšete do not, zjistíte, že by
to vůbec nemělo jít k sobě.
Bob Geldof: John umí hrát skvělé basové základy, víte. Vážně výtečné, a ten rozměr, který tomu dodal Nick,
rock and rollová kytara, bicí, bubeník je hodně dobrý, skvěle to drží, skvěle, takže tu máte všechnu tu...touhu hrát funky,
jet na branku trochu jiným stylem.
Kapitola 5: HOLD BACK THE RAIN :::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::
John Taylor: Andyho kytara je tu skoro jako... Dere se dopředu jako... Připomíná mi She Was Hot od Rolling
Stones.
To slapové trhání v basové lince je nahrávané zvlášť. Pak jsem se to musel naučit zahrát naživo. Vlastně jsou tam dvě basové stopy.
Základní Hold Back The Rain... Ta je jednoduchá, a pak... nahrál jsem na druhou stopu různé vyhrávky. Další věcí na Hold Back The Rain,
se kterou jsou trochu potíže, je ta, že refrén je jedním z těch... Hrál jsem ho trsátkem. Prostě jsem to prsty nedokázal, a zase, ve
studiu je to v pohodě, můžete říct "Fajn, zastavte, teď nahrajeme refrén." A pak se zase vrátíte k... Pak se vrátíte k té původní lince.
Ale naživo to člověku dá pěkně zabrat.
Roger Taylor: Co se teenagerů týče - to nikdo z nás nečekal. Říkali jsme si, že budeme prostě kapela,
která nahrává solidní alba, a že budeme mít docela seriozní fanoušky, chápete. Ale ta hudba, kterou jsme dělali, měla očividně poněkud
širší rozsah a oslovovala mnohem větší skupinu posluchačů.
John Taylor: Na prvním obalu pro Smash Hits, který jsme fotili, byli Roger a Nick, což bylo fakt bizarní,
když se nad tím zamyslíte. A okamžitě vám to objasní, proč jsme oslovili tolik lidí. Vezměte si kapelu, která na obálku toho nejpopovějšího
časopisu dá bubeníka a klávesáka. A myslím, že to bylo důležité, protože to lidem sdělovalo, že bychom mohli být kapelou, složenou ze
zajímavých lidí.
Nick Rhodes: Poprvé jsme si to doopravdy uvědomili při našem prvním turné po Austrálii, protože Planet
Earth se tam stala hitem číslo jedna. A když jsme tam přijeli, tak propuklo hotové šílenství, a my si museli sehnat ochranku a
zamykat se v hotelech. Vlastně to bylo docela legrační. Nikdo z nás neměl vlastně šanci dospět a stát se po všech stránkách dospělý.
Pořád jsme bydleli u rodičů, víte, takže to byla dost prudká změna.
Denis O´Regan: Seděl jsem jednou v autě s Rogerem, když jel na koncert, a to auto se houpalo pod náporem
fanoušků. Sesypali se na něj jako mravenci. A já na něm viděl, že se mu to naprosto příčí. Dost ho to rozhodilo. Myslím, že spousta
z těch incidentů na něj byla příliš. John a Nick se v tom naopak svým způsobem vyžívali.
John Taylor: Vzpomínám si, že ani když jsme se vrátili z našeho prvního amerického turné, mě táta v
televizi nenechával koukat na cokoliv, na co jsem koukat chtěl. Proboha!
Nick Rhodes: Myslím, že v případě alba Rio jsme měli pár dobrých zkušeností z natáčení prvního alba.
Měli jsme to štěstí, že jsme pracovali s Colinem Thurstonem, kterého jsme si vybrali jako producenta. Spolupracoval s Davidem
Bowiem a Iggy Popem, takže pro nás bylo neuvěřitelné sedět ve studiu s někým, kdo natočil jedny z našich nejoblíbenějších desek.
John Taylor: Colin byl velice, velice rozvážný, co se ovlivňování naší hudby týkalo, a nikdy... myslím,
že snad nikdy, když jsme s ním spolupracovali, jsem nezpochybňoval žádná z jeho rozhodnutí o tom, jak by co mělo znít. Víte,
on měl prostě naprosto přesnou představu o tom, jak by naše kapela měla znít.
Simon LeBon: Slyšel talent, který skupina měla, vnímal ten syrový talent ke psaní písniček a k
vystupování, a obalil ho do moderního hávu.
Roger Taylor: Na Colinovi bylo skvělé to, že doopravdy věděl, jak pracovat s lidmi. Máte skvělé producenty,
kteří jsou skvělí u mixpultu a skvěle dokáží vytvořit určitý zvuk, ale neumějí jednat s lidmi, ale Colin to s lidmi ohromně uměl
a...chybí mi, vážně mi chybí. Nedávno zemřel a pro mě to byl velice smutný den, protože z mého života zmizel někdo, kdo na mě měl
obrovský vliv.
Kapitola 6: THE CHAUFFEUR :::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::
Nick Rhodes: Vlastně to byla poslední skladba, kterou jsme z alba Rio nahrávali. Nezbývalo nám moc času,
takže jsme se rozhodli pronajmout si ještě jednu místnost. V té jsme chystali a dolaďovali různé drobnosti, které jsme chtěli zkusit,
abychom to urychlili. A já povídám Simonovi, "Koukni, mám nápad, chtěl bych tam přidat trochu víc elektroniky." Protože původně to
byla skladba s akustickou kytarou. Takže jsem na tom začal dělat a pak jsme se do toho pustili... Začal jsem automatickým bubeníkem
a sekvencerem. Ano, tohle je part pro automatického bubeníka, tady někde by mělo být tlesknutí. Tady. Tlesknutí. Jo. Takže to byl
začátek... A pak sekvencer. Simon LeBon: A to, co je v sekvenceru, se hodně podobá tomu původnímu kytarovému partu. Nick Rhodes: Ano, hodně. A pak se vrátil Simon, a já šel zase opravovat nějaké chyby v jiných skladbách,
zatímco jsme to měli... rozpracované. Simon LeBon: Vlastně jsem se nestačil divit, cos do té skladby vymyslel. Byla naprosto jiná, než jakou
jsem si ji kdy představoval.
Nick Rhodes: Tohle je klavír a basa. Tohle je jenom klavír.
Nick Rhodes: Zbožňuju efekty. Simon LeBon: Funguje to jen takhle s tou basou - tyhle tóny. Není to ohromné? Nick Rhodes: Podle mě to funguje.
Simon LeBon: Mohli bychom tam mít taky zvuk rozbitého skla? Byl by to taky ruch, ne? Ano, jen to sklo.
Někde tady. Připravený? ...Teď.
Tady! Vlastně to vůbec nebylo sklo. Nick Rhodes: Neměl bych prozrazovat, co to je. Vlastně je to led, který házíme do vody, ale zní to jako sklo. Simon LeBon: Ano, je to tam.
Kapitola 7: HUNGRY LIKE THE WOLF :::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::
Simon LeBon: Dokončení Ria... to byl konec nevinnosti Duran Duran... protože pak jsme byli jiní, a Nick vám poví
sám, jaké to bylo, jet přímo ze studia, kde se mixovalo, na Sri Lanku. Tu desku mixoval s Colinem. Nick Rhodes: Ke konci práce na albu nás dost tlačil termín. Měli jsme pevné datum, kdy jsme měli vyrazit na
turné v Austrálii, a předtím jsme museli natočit ještě klipy.
Roger Taylor: Klipy nás v té době všechny hodně zajímaly. Nešlo o něco, od čeho bychom se snažili stranit,
protože kapela se vždycky zaměřovala na estetično - image kapely pro nás byla velice důležitá.
Nick Rhodes: Ale ta deska ještě nebyla tak docela hotová. Zbývalo ještě dodělat tři nebo čtyři mixy a trochu něco upravit,
takže jsem řekl "Koukněte, já nikam nejedu, dokud nebude deska hotová. Budete muset začít natáčet klipy beze mne a já to pak doženu."
Rupert Perry (z Capitol Records): Jejich manažeři, Paul a Mike Berrowovi, se svým přístupem k tomu všemu
dost předběhli dobu.
Nick Rhodes: Paul dostal nápad, že bychom točili přímo v exteriérech. Myslím, že to bylo tím, že tou
dobou viděl Dobyvatele ztracené archy a... Myslím, že se do toho trochu přimíchala i Apokalypsa.
Roger Taylor: Byl to tak prostý nápad, ale nikoho jiného to předtím vůbec nenapadlo. Prostě vzít
kameru mimo studio, do takovéhle úžasné země s ohromující krajinou, a natočit tam klip.
Russell Mulcahy (Režisér): Byl jsem frustrovaný režisér celovečerních filmů. Chtěl jsem...točit filmy. A nikdo mi
nechtěl dát peníze na cokoliv, co by mělo delší stopáž než čtyři minuty. Tak jsem si řekl "Dobře, tak budu točit čtyřminutové filmy."
Geoff Kempin (vedoucí výroby, EMI Video): Russell je jedním ze skvělých klipových režisérů, kteří se tou
dobou objevili, jakožto režisér, který si dokázal představit, že z kombinace skvělé hudební stopy se zajímavým a působivým obrazem může
s těmi správnými hudebními umělci vzniknout něco, co je něčím víc, než jen součtem všech jednotlivých složek.
Roger Taylor: Nám se Simonem se to zamlouvalo, protože jsme měli trochu dobrodružnější povahy a rádi
jsme cestovali, a bavilo nás navštěvovat trochu netradiční místa. Nemyslím, že Nick z toho nápadu byl kdovíjak nadšený. Pořád ho
bavilo nosit make-up a tak, takže z jeho pohledu asi nebyl pobyt na Sri Lance v nějakém pochybném hotelu něčím, do čeho by se
kdovíjak hnal, mám ten dojem.
Nick Rhodes: Přiletěl jsem tam úplně vyřízený, dva nebo tři dny jsem nespal, a dorazil jsem na Sri
Lanku s tím, že je deska hotová, že si ji společně pustíme a já budu doufat, že se jim bude líbit. Vylezl jsem... vystoupil
jsem z letadla a říkám si "Kdepak je limuzína?" Takže jsem se rozhlížel a přijde ke mně nějaký Ind a povídá "Nick?" Říkám "Nojo,
ano, kde je auto?" On povídá "Támhle." Takže jdeme z letiště a je neuvěřitelné vedro a já jsem od hlavy k patě navlečený v černé
kůži. Takže si říkám, že snad bude v autě klimatizace. A ona to byla normální dodávka s korbou. "Kristepane," povídám, "za jak
dlouho budeme v hotelu?" a čekám, že řekne, že za dvacet minut. On na to, "Za pět hodin."
Simon LeBon: Nick je ze všech z Duran Duran ten nejvíc městský člověk - byl a pořád je -
je těžké ho dostat mimo město.
Nick Rhodes: Takže jsme jeli pět hodin po těch prašných cestách až kdovíkam do nějakého zapadákova
na Sri Lance, nakonec jsme tam dojeli, a doslova okamžitě, hned jak mi kdosi vzal tašky a odnesl je na hotel, jdu na pláž,
kde by ostatní měli točit, úplně v tranzu, a najednou kolem mě prošel na ulici slon. Byl jsem vyřízený. Měl jsem dojem, že
mám halucinace.
Simon LeBon: Byla to obrovská zábava je točit. Tolik jsme se nadřeli. Vstávali jsme v pět ráno a
spát šli v jedenáct večer, a celý den jsme jen pracovali a po těch pěti dnech, které jsme tam strávili, jsme byli úplně,
úplně vyčerpaní.
John Taylor: Ale svým způsobem to zabralo. Bylo to tak trochu... Bylo to... Je to šílené. Máme
tu tyhle týpky s očními stíny a bláznivě obarvenými vlasy, a sedí na slonech. Bylo to hrozně bizarní, chápete, ale svým
způsobem neodolatelné.
Simon LeBon: Přivezli jsme si domů tři hotové klipy!
Nick Rhodes: Hungry Like The Wolf byla vlastně složena na Jupiteru 8, což byl syntezátor,
který jsme používal pro většinu věcí na Riu. V té době, kolem roku 1982, byl víceméně novinkou, a já se do něj totálně
zamiloval. Myslím, že jsme se Simonem té předešlé noci někde popíjeli a měli jsme tu nejděsivější kocovinu a z nějakého důvodu
jsme se za to hrozně styděli a rozhodli se to nějak napravit. Takže jsme se vydali do studií EMI na Manchester Square, byli jsme
tam docela brzo, a cestou v autě jsme cosi poslouchali a měli jsme určitý nápad a já si začal hrát s tím jedním zvukem. Takhle to
určitě nebude znít kdovíjak podobně, potřebovalo by to efekty, ale... A Simona napadl text a když se kolem oběda objevili všichni
ostatní, měli jsme už v podstatě hotovou celou skladbu. A pak nastoupil Andy a doplnil do toho ohromný kytarový riff a John s
Rogerem si říkali "To bude hračka."
Roger Taylor: To už je samo o sobě dost chytlavé, ne? A pak tu máte Andyho... naštvané kytary.
Vlastně to byl právě Andy, kdo tomu dodával tu jistou syrovost, a Andy byl dost... Byl z Newcastle, takže to měl v sobě.
Nick Rhodes: Roger později doplnil elektronické bicí Simmons, a najednou to znělo úplně jinak než
cokoliv, co jsme kdy slyšeli.
Roger Taylor: Jsou tam skvělé přechody, což obstarala ta úžasná nová souprava, taková ta
šestiúhelníková. Vlastně měla jen dva odlišné zvuky. Jednak je tam tenhle. Tady, ten byl výtečný. Tehdy byl ohromně novátorský.
Byl tam i takový pleskavý disko zvuk, který nikdo nepoužíval, ale tenhle... tenhle zvuk byl jedním z klasických bicích zvuků
osmdesátých let. Teď bude takové zavíření. Tady. Jedna z Colinových specialit, na desce byl slyšet i dozvuk místnosti. Nahrál
bicí hodně sterilně, jako třeba tady - to je hodně studiový zvuk, ale pak k němu přidal... přirozený dozvuk. Tady, teď to bylo
i s dozvukem. A to svým způsobem definovalo bicí zvuk osmdesátých let. Ten určitý dávkovaný dozvuk. Když si poslechnete In The
Air Tonight, Phila Collinse, ty bicí v tom... mají takový krásně přirozený zvuk. A takhle Colin nahrával - kombinoval dohromady
sterilní studiový zvuk... a mikrofony pro záznam dozvuku, takže výsledek měl ohromně silný... účinek.
Beverly Glick (Betty): Vzpomínám si, že jsem s nimi dělala rozhovor, když to album vyšlo, když vyšlo
Rio, jakmile se vrátili z opravdu vyčerpávajícího dvouapůlměsíčního turné, na kterém dělali předskokany Blondie ve Státech a v
Kanadě. Byli naprosto vyčerpaní a tohle turné bylo očividně klíčem k tomu, jak se jim podařilo dobýt Ameriku.
Paul Berrow: Kapela měla tehdy v Americe hodně zženštilou image. Získat posluchače v Americe,
zejména na středozápadě, pro novoromantiku s jejím make-upem a tak, bylo dost těžké.
Rupert Perry (z Capitol Records): V Americe se vždycky řešil problém toho, jestli je třeba určité části
alba, singlu nebo skladby upravit, aby lépe "zapadly na americký trh", do "americké klubové scény". A já poznal producenta jménem
David Kershenbaum.
David Kershenbaum (americký producent remixů): No, první věcí, která mě zaujala, byly akordové postupy.
Melodie a akordové postupy se lišily od toho, co tehdy bylo v americké hudbě zvykem, a to celé podtrhovaly dost chytlavé rytmy.
Rupert Perry: A toho jsem představil Paulovi Berrowovi, myslím, s tím, že by možná Paul mohl pouvažovat
o tom, že by jim pomohl s remixem některých částí alba, aby působilo "víc americky", mělo alespoň v některých
případech "američtější efekt".
David Kershenbaum: O to jim v podstatě šlo, vyzdvihnout správně Simonův hlas, ale přesto ho obklopit
těmi správnými rytmickými prvky, které tomu pomohou. Ten zvuk mi učaroval. Domníval jsem se, že jde o něco, co by doopravdy mohlo
zabrat.
Paul Berrow: Takže ano, zaprodali jsme svou duši a remixovali album s Davidem, který odvedl
velice dobrou práci.
Kapitola 8: KLIPY ZE SRÍ LANKY :::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::
Rupert Perry: Objevila se ale naprosto nová příležitost - MTV.
John Sykes (MTV): Když jsme začínali, chtěli jsme spojit dohromady dvě nejsilnější hnací síly
americké kultury. Jednou byl rock and roll a tou druhou televize.
Rupert Perry: Hudební stanice, kde měli v plánu vysílat jenom klipy. To byla revoluce.
Paul Berrow: MTV si vybralo klip Hungry Like The Wolf. Začali ho vysílat.
John Sykes: Jednoho dne jsme se s mým kolegou Tomem Prestonem, který byl u zrodu MTV,
vypravili do Tulsy v Oklahomě, protože jsme se ze všech sil snažili najít nějaké důkazy o tom, že MTV
ovlivňuje prodejnost desek.
Paul Berrow: A Capitol Records věděli, že v určitých městech se Duran bez zjevného důvodu
prodávají naprosto skvěle.
John Sykes: Obchodník se podrbal na hlavě a říká..."Prodávám Duran Duran a The Buggles a
netuším proč, protože je nikde nehrají. Ale zrovna jsem v Tulse prodal tři bedny a to je hodně desek."
Paul Berrow: Dospělo to takřka až do tak absurdního stavu, že na jedné straně ulice, kde měli kabelovou
televizi, na které bylo MTV - na té straně ulice bydleli fanoušci Duran, a na té druhé, kde MTV neměli, žádní fanoušci nebyli.
Roger Taylor: S MTV jsme navázali skvělé vztahy. Tou dobou toužili po co největším množství klipů -
protože tu byli tací, kteří klipy netočili. Někteří z těch "serioznějších" rockerů se doslova zařekli, že je točit nebudou.
Mysleli si, že zničí hudbu. Mysleli, že to bude konec opravdové hudby.
Geoff Kempin: Zkušenosti s klipy ze Sri Lanky daly jasně najevo, že tu v podstatě vzniká doprovodný film...
a nejde jen o pár videoklipů na podporu prodeje singlů. Bylo to něco víc, takže šlo z pohledu kapely o přínos, stejně jako byly
přínosem i pro Russella Mulcahyho, který měl konečně peníze na to, aby realizoval své výtečné nápady.
Russell Mulcahy: Za těch sedm dní jsme natočili tři klipy, takže když jsme byli v džungli,
natočili jsme třeba kousek Hungry Like The Wolf, a pak kousek Save A Prayer.
Nick Rhodes: Byla to hotová smršť. Byli jsme tam, a zejména pro mě, protože jsem dorazil pozdě,
sotva jsem přiletěl a hned točil. Byli jsme víceméně na pláži, skákali do moře, při západu slunce, jezdili na slonech, se Simonem
jsme vyskočili z vrtulníku na takovou ohromnou horu, což doteď nechápu, jak jsem vůbec dokázal. Určitě to už nikdy v životě nebudu
dělat znovu. A pak jsme do něj zase museli vlézt a odletěli pryč, přeletěli jsme džungli a bylo po všem, hotovo.
Kapitola 9: SAVE A PRAYER :::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::
Beverly Glick (Betty): Save A Prayer je pořád mou nejoblíbenější skladbou z Ria. Mám prostě dojem, že
je naprosto nadčasová. Líbí se mi ta její melancholická atmosféra. Myslím, že líp než v ní Simon snad nikdy nezpíval.
Simon LeBon: Věděli jsme, že je to hit. Věděli jsme to... a opravdu dobré hity stejně zkrátka poznáte.
Nick Rhodes: Pak ty kytary, tyhle... Nádhera, je na nich hodně chorusu, ale to je kostrou celé skladby,
to drží tu melodii pohromadě.
John Taylor: Basa... je nahraná do dvou stop. Hrál jsem to teď nedávno živě a používal jsem...
víceméně chorusový pedál, abych toho zvuku docílil, ale ve skutečnosti jsou to dvě stopy, takže tam je slyšet něco jako phaser.
Skoro jako bezpražcová basa. Byly tam čtyři stopy syntezátorů... a pak čtyři kytarové. Je to hezká kombinace elektroniky a
přirozeného zvuku, a je to přístupné, ten nový... Je to přístupné, ale současně inovativní, což je fajn.
Simon LeBon: Nejdůležitější pasáží v textu je to o tom, že někteří lidé tomu říkají známost na jednu noc,
ale my tomu budeme říkat ráj. Ta idea, že si nebudeme připouštět pravou podstatu věcí, že nebudeme myslet na zítřek, jen na právě teď,
ta je tím jediným, na čem záleží.
Ta myšlenka, že právě na přítomnosti záleží, tak nějak, trochu, tak nějak přebila tu vizi rozestlaných postelí, a víceméně... trochu
víc se zaměřila na filozofickou stránku věci. A jsem vážně rád, že jsem to tak napsal, protože přesně na takové věci jsem tehdy myslel.
Bob Geldof: Od frontmana takové stylizované kapely, víte, nečekáte, aniž bych je chtěl nějak shazovat,
to je jako shazovat Roxy Music - to nejde! Nečekáte od nich ale, že půjdou nějak do hloubky, a LeBon to občas dělal. Byl toho schopen.
John Taylor: Bicí jsou nahrané na jeden zátah.
Roger Taylor: Tehdy jste mohli zahrát pětiminutovou písničku, na konci jste udělali chybu a řekli jste si "Musím
to zkusit znovu." Takže jste museli jít a přehrát celou bicí stopu. Nahrávali jsme i rozšířené verze singlů, které byly třeba deset
minut dlouhé, a všechny byly hrané naživo. Nemohli jste to nastříhat v počítači a udělat smyčky, jako můžete dneska. Bylo to stylem
"Fajn, Rogere, tohle je desetiminutová verze té skladby, začni," a za deset minut jsem pořád ještě hrál.
John Taylor: Nastupuje Andyho sólo. Takže máme... je to vlastně nejblíž ke klasické rockové hymně
z toho, co jsme kdy nahráli. Je to příjemný mix starého a nového.
Nick Rhodes: Taková věc, které se říká bender. Takže melodie Save A Prayer je...
John Taylor: Je to jeden z těch partů, které vás nutí se usmívat, kdykoliv je hraje. Je to jeden z těch
magických, magických chvil na jevišti. Neztratil nic na své, prostě, výjimečnosti.
Beverly Glick (Betty): Je zkrátka velice jemná, docela romantická, ale je také hořkosladká a dost
smutná a líbí se mi to na ní, a myslím, že to od nich v té době nikdo nečekal.
Paul Berrow: Je to docela citlivé album. Všechny ty rytmy mají tu správnou náladu. Je příjemné, je
přirozené, nic na něm nezní uspěchaně.
Rupert Perry: A ta kombinace jejich jednotlivých image, jejich stylu oblékání, vzhledu, stylizace,
kterou předváděli, ty nádherné klipy, společně s tou překrásnou hudbou - jak byste mohli nebýt šťastní, když posloucháte hudbu
Duran Duran?
Bob Geldof: Jsem rád, že je lidé začali vnímat jako skutečnou kapelu... protože tu vždycky bylo pokušení
dívat se na ně s opovržením, kvůli tomu, jací to byli popoví manekýni, chápete. Pointa je ta, že to byl z jejich strany velice
promyšlený tah. Je naprosto jasné, že to byli chytří kluci, jsou chytří, vycházeli z naprosto správných základů - umění, styl, móda,
rozsáhlé hudební znalosti.
David Kershenbaum: Cokoliv klasického se tím stává proto, že to odolá zkoušce času. Jinými slovy, je
to nadčasové a Rio je dneska stejně svěží, jako bylo v den, kdy jsem ho slyšel poprvé.
Roger Taylor: Bylo to jedno z těch úžasných období, která se patrně už nikdy nevrátí, kdy se všechno
zdálo naprosto dokonalé.
John Taylor: Myslím, že je to kombinací toho, když je skupina na vrcholu, když se prostě skvěle baví
každodenním hraním. Její členové hrají víc, než si kdy dovedli představit, a mají producenta, který ví naprosto přesně, co dělat,
který ví, jak přesně předat posluchačům to, co slyší.
Simon LeBon: Byl jsem z toho, že jsme tuhle desku nahráli, obrovsky nadšený.
Nick Rhodes: Prostě jsme se trefili přesně do vkusu. Někdy se můžete snažit až moc a přehánět to
s přemýšlením o tom, co by posluchači chtěli, uděláte něco, co je podle vás přesně to pravé, a naprosto se zmýlíte, a jindy, když
uděláte to, co se vám líbí a co na vás působí přirozeně, se prostě trefíte do černého.
