Na novém albu Duran Duran „Red Carpet Massacre“ kapela spolupracovala s Timbalandem a klávesák Nick Rhodes se rozhovořil o make up-u, módě 80-tých let a fotbalu.
Co přinesla vaše spolupráce s Timbalandem a Danjou na albu „Red Carpet Massacre“?
Ano ... dokončili jsme album (jmenovalo se Reportage). Bylo to album ve stylu indie, mnohem více rockovější a rozhněvanější než toto. Sledovali jsme válku a nemohli jsme se vyhnout tématům jako Irák, Amerika, Británie, Blair nebo Bush. Když jsme Reportage přinesli do vydavatelství, tak byli v šoku z toho, že není taneční a povznášející, ale více politické. Dobrá, řekli – a s jakými singly půjdeme ven? A my na to – nepřemýšleli jsme o tom, udělali jsme prostě desku. Domluvili jsme se s Timbalandem už před lety, že bychom udělali něco společně, ale až do tohoto alba k ničemu nedošlo. Dohromady jsme se dali v září 2006. Byli jsme v New Yorku pět dní a stihli jsme tři kompletní skladby. Znělo to jinak, ale bylo to působivé a byli jsme za to rádi. Je to spojení tradičních Duran Duran a současné taneční hudby.
Myslím, že album „Red Carpet Massacre“ je lepší než předchozí album „Astronaut“...
Souhlasím. Astronaut je více jednotvárný. Mám rád písně z toho alba, ale některé byly napsány před mnoha lety. Tohle bylo hotové v rozmezí devíti měsíců ve třech částech. Cítím to tak, že jsme chytili časovou kapsli v energii, která nás právě míjela.
Vrátíme se zpět, jestli to nevadí. Podívejte se do 80-tých let, co móda?
Byli jsme stejní jako každý jiný, komu bylo 20 let. Díváš se a přemýšlíš – tohle nemůžu nosit. Díváš se a směješ se. V 80-tých letech byla těžká doba pro módu. Chtěl jsi vypadat jinak než ostatní a být osobnost. Móda se stále měnila a byly velké rozdíly mezi tím co nosí ten nebo onen. V 90-tých letech přišel úplný opak. Nejdůležitější byl druh jeansů, který nosíš, jaké trenky nosíš a pak tady byla ta bláznivá trička. Všichni chtěli stejné věci. 80-tá léta byla více objevná. Stačí se podívat na jména jako Armani, Versace nebo Jean Paul Gaultier, kteří tu dobu zvládli, byli velmi rozdílní, ale v 90-tých letech už tolik ne.
Kdo jako první použil rtěnku?
Čekal jsem to. Už kdysi jsem někomu v jednom interview řekl, kdo si myslíte, že bude první v Austrálii, kdo se mě zeptá na make up? Nedělám si poznámky a ani si nevybavuju, jestli jsem to byl já nebo John. Říkám, že já, protože v těchto věcech přemýšlím vždycky trochu dopředu. John, ale měl na koncertech pěkné purpurové linky.
Byla 80-tá léta, jak si všichni představujeme? Holky? Drogy?
Bezpečně můžu říci, že jsme měli zajímavý životní styl v té době i v době následující. Myslím, že jsme šťastní, užívali jsme si každý den a obecně vzato jsme dělali a děláme práci, která nás baví. Byla 80-tá léta šílená a divoká? Ano, určitě byla.
Další otázka je od mého šéfa. Pocházíte z Birminghamu, tak jestlipak jste všichni fanoušky Aston Villy?
Fotbal se mi hnusí – můžete to říct šéfovi. Simon je fanoušek Manchesteru United. Je to dychtivý fanoušek co na každém místě kdekoliv na světě hledá něco na netu nebo nesmyslných španělských kanálech, jestli nehraje Manchester United. A Roger? Bože, ani nevím komu on fandí. Přemýšlím, ale ne a ne si vzpomenout. Já nefandím nikomu. Někdy se podívám na zápas Anglie, ale jen tak na půl oka. Ale Simon je opravdu velký fanda. Miluje Manchester United.
Ještě poslední otázku. Jaký názor máte na keytar? Klávesovou kytaru?
Bože, to je strašný název. Já používám slovo „mrzák“.
