Už jsme je tu jednou měli, mocipáni ještě před listopadem milostivě svolili a v Praze se uskutečnil jeden z mála koncertů zástupců skutečně relevantní pop-music. Bylo to na sklonku osmdesátých let, Duran Duran sice už byli v té době lehce za zenitem, ale stejně! Britská kapela v Praze.
Teď přijeli znovu, v rámci comebacku v původní a nejslavnější sestavě tři Tayloři (Roger, John, Andy), Simon Le Bon a Nick Rhodes. Záda jim krylo jednak zvedené album Astronaut a jednak pocit, že už nemusí nikomu nic dokazovat. Však to na kapele bylo znát, hrála naprosto v pohodě, lehce, s radostí a přitom s nasazením.
Začalo se stejně jako na posledním albu razantním otvírákem (Reach Up for the) Sunrise, z něhož zazněla ještě krásně vyklenutá What Happens Tomorrow, hybná Taste the Summer, Chains a Nice. Zbytek setlistu tvořily, jak jinak, legendární hity ze zlatých časů. V okamžiku, kdy zazněla památná dunivá šleha Wild Boys, ubránil se slastné husí kůži asi jen málokdo. A což taková The Reflex, funkovina Notorious či nádherná megabalada Ordinary World? Po pisatelových zádech mašírovala v tu chvíli stáda mravenců a neubránil se návalu dojetí. Když pak ještě kapela přihodila skvostnou Save A Prayer, bylo takříkajíc vymalováno. Teprve živě můžeme zcela docenit, jak rafinovaně vystavěné mají Duran Duran písničky, jak zabírají i po letech a jak energicky je kapela dokáže podat. Jeden by řekl, že už musí mít kapela stokrát obehraných hitů plné zuby. Možná že ano, ale každopádně to na sobě nedává znát ani v nejmenším a zas a znovu se do nich pokládá s maximálním nasazením. Simon Le Bon je navíc rozený frontman, který dokáže celou dobu perfektně pracovat s publikem. V jeho projevu přitom není ani stín laciného podbízení se.
Unáhlené soudy o pětici manekýnů, hrajících podbízivý popík pro malé holčičky už naštěstí dávno odvál čas. Duran Duran model 2005 jsou plnokrevnou kapelou, schopnou odehrát suverénní, profesionální a zábavný koncert. Řečičky o zkostnatělých dinosaurech si nechme od cesty.